Nastalo dlouhé ticho. Během tohoto ticha jsem se mezi tím mohl soustředit na své já a na své srdce. A jak už ticho nevydalo dlouhou dobu ani hlásky, téměř jsem na něho přestal myslet. Avšak tento den slavil spoluhráč 30 let a já na oslavný beachový turnaj dorazil s tichem a ticho semnou.

Cesta byla dlouhá a po cestě bylo v tom tichu nad čím rozjímat. Když jsem však rozjímal, mělo jsem prostor ticho vnímat a naslouchat. Dozvídal jsem se postupně nové věci ale právě zde cítil první změnu. Neovládla mě zášť ani nenávist, ale láska a náklonnost. Samotné rozjímání však ticho neprolomilo.

Když slunce pokleslo po vítězném osmifinále za horizont a na oblohu vyskočil měsíc, bylo mi jasné že Bůh pro tento večer konal mnoho příprav. Již před turnajem jsem cítil, že bude víkend neobyčejný. Když se blížila 3. hodina ranní a já zrovna trávil čas v příjemné společnosti, začalo se dít co je silách nadlidských. Nepil jsem tolik a tak jsem si kontakt s duší a smysly udržel. Při cestě domů jsem se tak vnořil do té chvilky plné ticha. Avšak ticho bylo tento večer jiné.. Volal jsem do něho, jak jsem to dělával už hodněkrát, volal jsem tolikrát, že jsem přestal počítat. Nikdy se nic neozvalo. Nikdy předtím. Ale tentokrát ano. Z tichých hlubin se ozval šeptot, jako odpověď na mé volání. Přemýšlel jsem, zda odpovědět, vždyť jsem tolikrát odpověď nedostal. Avšak, nakonec jsem odpoveděl také šepotem a noc tak strávil ponořen do náručí klidného, upřímného a láskyplného hlásku, který mi dřímal na rameni a hladil po hrudi.

Po krátké noci přišel den, ten samý jako před spánkem. Cestou zpět v autě bylo možné se zase zaposlouchat. Hlasy neodešly, ba zesílily a chytaly mne za ruku a já se jich držel. Smál se na mě celý svět, a já měl pocit, že je tohle dílo Boží, které mne drží a ukazuje směr. Osud zavedl mne až do Ikei kde on, ten největší ke mně promluvil.

Ne dnes, ne za týden ani za měsíc. Přijde však den, kdy ticho nahradí hlas, tmu nahradí světlo a prázdno v srdci nahradí láska.