Po dlouhé odmlce se opět hlásím. Dlouho jsem se nepotřeboval vypsat, protože to poslední vypsání ze mě dostalo velkou bolest. Také jsem celou tu dobu měl při sobě velmi milou společnost. Jako při procházce ve večerních hodinách, tak i mne doprovázel vánek z východu.

Foukal mi celý půlrok na mé hořící srdce, foukal mi na struny štěstí, když jsem se procházel po zasněženém Vyšehradu. Foukal mi do vlasů, když jsem trávil dny a noci na Dejvické, kdy jsem se učil a bojoval s vysokou školou. Foukal mi na rty, když už jsme se spolu sblížili. Foukal na mě příjemné jarní tóny, když jsem první slunečný den vyrazil do Stromovky. Vánek foukal celou tu dobu na struny mého srdce a to vydávalo utrápené tóny minulosti ale postupně i šťastné tóny přítomnosti.

Vánek mi rozuměl a já rozuměl jemu, avšak vánek zůstane pouze vánkem a já zůstanou mnou. Jemné brnkání strun mého srdce nedokáže nahradit ten pocit, když na ně s plnou vášní zahraje lidská ruka. A jak to tak bývá, vítr fouká chvíli vaším směrem, ale v mžiku vane směrem jiným, jednoduše protože si to umanul. A tak jednoho dne pominula zima, nastalo jaro a východní vánek slábl a slábl. A i když vánek srdce neuspokojí, právě díky němu se může po moři připlavit námořník, který ze svých krajin přinese tak líbeznou píseň, kterou na struny mého srdce ještě nikdy nikdo nezahrál.

Proto, i když jsme si nebyli souzeni, tvůj vánek mi profoukl srdce a nechal ho znovu zhluboka nadechnout. Děkuji!