Tento rok spíme s tátou každé pondělí u babičky v Praze. Toto pondělí jsem u babičky přespával sám, protože jsme v úterý neměli trénink a táta tak mohl být v poklidu doma.

Již po několikáté v životě mi připadalo, že vůbec nic o své širší rodině nevím. Například když Lepič věděl za co hraje můj nevlastní strejda volejbal. Já přitom téměř nevěděl, že existuje, jak se jmenuje, natož abych věděl že také hraje volejbal a ještě za jaký konkrétní klub. Cítil jsem se trapně, ale tak to prostě bylo. Když jsme s Miou byli spolu, bylo moc pěkné vidět, jak s jednou půlkou široké rodiny dobře vycházeli a trávili spolu čas. Již tehdy jsem jí říkal, že jí závidím jak dobré rodinné vztahy mají.

Toto pondělí jsem se toho ale z čista jasna dozvěděl o své rodině více, než jsem zřejmě dokázal unést. Ten večer jsem vyjímečně přespával u babičky sám, protože táta jel tentokrát domů. Učil jsem se na zkoušky a při pauze si šel udělat protein na noc. S babičkou jsme se hodili do řeči, když jsem jí pomáhal se záclonami a konverzace postupně nabírala takový speciální náboj... Ani nevím jak, ale v mžiku sedíme v pokoji a já otevírám svatební knihu babičky s dědou, který minulou sezónu zemřel. Listoval jsem svatební knihou a u toho probíral minulost s babičkou. A v tu ránu mě hodně zaskočila. Byl jsem vyvrácen z omylu, když jsem si myslel, že se babička s dědou rozvedli až když tátovi bylo kolem osmnácti. Nechápu, doteď jsem neměl ani ponětí, že táta vyrůstal bez jeho táty, který je opustil, když mu byli čtyři.

Bylo moc smutné poslouchat jak babička líčí, jak je děda opustil: "Vzali jsme se když mně bylo 29 a dědovi 25 let", říká. "Rodina jsme ale byli jenom nějakých šest let. Po těch šesti letech, co jsem se doma starala o dvě děti, si děda našel nějakou jinou, mladší." To se něčeho hluboko uvnitř mě dotklo. V tu chvíli se ve mě natlakovala veliká emocionální bomba, ale před babičkou jsem jí bouchnout nenechal. Babička vyprávěla dál: "Když jsem se pak chodila dívat na Rudou Hvězdu, ta pipka se předemnou promenádovala jako královna. Ale nechala jsem to být, tohle jsem neměla za potřebí řešit." Ač spoustu let určitě tu bolest uvnitř ní obrousilo, šlo cítit co se v jejím srdci odehrávalo. Pokračovala: "Nojo, starala jsem se o dvě děti sama a musela chodit do dvou prací abych nás uživila. Před pátou jsem vstávala a chodila uklízet. Děda mi měsíčně posílal alimenty, což pro něho nebyla velká věc, protože měl plat vždycky slušný."

Vždycky jsem věděl, že babička hrála skvěle volejbal ale nebyla nějaká super bedna. Takže pracovala v jednodušších zaměstnáních, kde výplaty tak vysoké nebyly. Co však předvedla v životě.. wau. Má obrovské srdce a obdivuji jí. Po zbytek života si nikoho nenašla. Když jsem se jí na to doptával, říkala: "Bála jsem se, že novej chlap nebude brát děti nebo děti jeho. A když dorostli, tak už jsem byla stará babka. A o svého bráchu jsem taky přišla, když byli děti malé. V noci můj brácha přehlédl výstražné světélko u svého domu, kde něco kopali. Spadl do díry a hodně se zranil. Omezilo mu to trvale pohyb a měl uplně v háji záda. Jednoho dne to už neunesl a skočil z okna. Jeho manželka našla ráno jenom bačkory u otevřeného okna."

Svatební kniha a fotoalbum se zaklapli, tím i naše debata a babička šla spát. V tu chvíli mi uvnitř bouchla nahromaděná směsice emocí. Mrsknul jsem se sebou na postel a spustily se mi slzy. Bože babiččin životní příběh byl opravdu smutný a a kor to jak a proč děda babičku opustil. Bohužel si dědovu stránku příběhu již nikdy nevyslechnu. Sobě jsem si ale znovu připomněl, jak moc budu usilovat o to, abych se na tuto cestu nikdy podruhé nedostal.

Ač jsem to hlavní překonal, znovu jsem si hrábl do nitra a našel mou hlubokou lásku k Mie. Zároveň to byl jediný člověk, kterému jsem to v tu chvíli řekl a se kterým jsem si o tom potřeboval promluvit. Jako trapný ex jí píši a rázem sedím na balkóně a volám s ní. S brekem, který od té doby neustoupil začínám povídat a svěřovat se. Bože, jak mi pomohlo vyslechnutí od mé lásky. Když se ke slovu dostala Mia taky, měla chvilkami hlas jako při pláči nebo k němu neměla minimálně daleko. Mění nejspíš školu, ve sportu jí provází zranění a bojí se, že ji vyhodí. Zároveň spytovala svědomí z toho, že občas dělá blbosti a zbytečně se hádá s teď novými kamarády. Ta skutečnost nových kamarádů mi nevadí, jenom se o ní trochu bojím. Záleží mi na ní obrovsky!

V duchu starých časů jsme se oba vyslechli. Cítili pochopení a otevřenost, kterou jsme mezi sebou vybudovali. Poslední půlrok, co jsme od sebe, mě trápilo, zda mě bude chtít zpátky. Avšak dokáže zůstat taková jakou ji miluji? Najdeme si k sobě někdy cestu? Musím si zřejmě položit otázku. Vrátil bych se k ní, kdybych stál před touto volbou? Láska v srdci uvnitř mě říká ano, avšak má i jednu bariéru. Muselo by být opravu jasné, že to jenom nezkoušíme znova, ale že do toho jdeme s tím, co mezi námi je za energii. A ta je enormní.

Ač to možná nezažiju hloubějí, měli jsme mezi sebou malé manželství a na našem vztahu opravdu pracovali a dokázali vybudovat to, co někdo hledá celý život (její slova). Pokud bychom to zvládli teď, věřím, že by náš vztah byla velice hluboká láska, a tak bych se k tomu postavil.. Zajímalo by mě Mio.. Co cítíš uvnitř ty? Dozvím se to někdy upřímně? Protože je jasné, že se mi teď neotevřeš.

PŘEKONAL JSEM, JDU DÁL ale VĚŘÍM A PAMATUJI... doufám, že ty taky ?🩷?