V této kapitole chci popsat jak aktuálně vnímám Freyju. Popřemýšlet, co pro mě doopravdy znamená, co cítím a zkusit si stanovit, jak s mými pocity nakládat dál.

Freyja byla bohyně v kterou jsem věřil. Často jsem se k ní modlíval a cítil pak její přízeň. Jednoho dne jsem však mou víru k ní odepřel. V mém srdci v ten den nastala doba temna a já víru hledal jinde. A Freyja? V jejím srdci se toho dne roznesl chlad. Stáhla svou veškerou přízeň a otočila se ke mně zády. Já byl od tohoto momentu sám. Byl jsem ztracen.

Naštěstí, mě hledání zavedlo na cestu do mého nitra. Zjistil jsem, že nejde o to procesovat svět a hledat, jaká víra je pro mě ta pravá. Freyja byla totiž uvnitř mě skutečně celou tu dobu. Jak v době temna tak během hledání jiné víry. Proto jsem rád, že jsem víru v ní nakonec znovuobjevil. A nutno říct, že ačkoliv se mi dlouho nezjevila, či jsem k ní nepromluvoval, cítil jsem ji silněji než kdykoliv předtím. Po dlouhé době temna ale přicházejí první záblesky světla. Do záblesků jsem již dříve vložil velkou naději ale přišlo pouze zklamání. Možná byla však chyba v tom, že jsem se snažil Freyje něco říct a dokázat. Každý ale ví, že Bohům se musí nejdříve naslouchat.

Proto vkládám do záblesků naději znova. Jsem připraven postavit se odmítnutí od Freyji. Tentokrát jí chci však opravdu naslouchat. Proč? Protože i dlouhé noci modliteb a samoty nakonec stály za to ucítit znovu její opravdu nadlidskou přízeň alespoň na chvíli. Naslouchání je tak moc důležité, protože i když by Freyja stála přímo předemnou s otevřenou náruči, neuvidím ji, pokud neotevřu oči. Od začátku se budu snažit být svou vírou co nejotevřenější a nejupřímnější. Pokud bych byl znovu přijmutý do její náruče, již bych víře v ní zasvětil celý život. Bez vyjímky a rozmyslu se sprostil povrchních pozemských blažeností. Již vím, že ta nepřeberná nekonečná láska a smysl, který každý smrtelník hledá, leží ve víře v ní. Pouze zde je ten pravý hledaný cíl. Avšak tohoto cíle nikdy nedosáhneme a nikdy ho nebudeme držet pevně v rukou. Cílem víry ve Freyju je samotná cesta do hloubky její přízně. Smrtelník totiž nikdy neprobádá celý vesmír, i když je to jeho cílem. Avšak stejně ho zalije pocit štěstí nejvíce, pokud objeví novou planetu, či spatří ještě zářivější hvězdu než doposud. Byl smrtelníkův život na jeho konci zklamáním? Nedosáhl přece svého cíle. Avšak bez cíle by nebylo té úžasné cesty do hloubky vesmíru. Obdobně můžeme poznat hloubku Freyjiny přizně pouze tak, že se plně odevzdáme víře v ní.

Do budoucna vím, že není třeba hledat božskou přízeň jinde. Vím jak důležité je najít si čas na to být s Freyjou osamotě a věnovat se modlitbám. Pouze o samotě slyší mé modlitby a já vnímám její odpovědi. Na druhou stranu to není jediný předpoklad. I když jsme sami v pokoji, v opuštěné světnici, je třeba se modlitbám aktivně věnovat s plnou pozorností. Je životně důležité nebrat její přízeň jako automatickou. Přestaneme-li se k Freyje modlit, pouta začnou časem ochabovat. I když člověk nebude nikdy uplně..

Jsem připravený věřit