Na co mám ideální vzpomínky je Rakousko. Zde jsem byl opravdu šťastný a myslím, že i celá rodina. A má osobnost se zde velmi pozitivně ovlivnila. Měl bych-li vypíchnout jednu věc, která můj život ovlivnila až doteď a určila, čím se budu odlišovat od ostatních, je vztah ke škole. Výuka na soukromce ve Vidni mi dala tak pevné základy, že až doteď beru z velké části vzdělávání jako hru, příležitost, hobby. Děkuju rodičům za tuto věc. Tímto krokem jste mi umožnili vše, co se týká studia od té doby. Zaujme-li mě nějaká oblast, nedokážu se ubránit nutkání jí prohledat více do hloubky.

Na základce jsem sám vymyslel postup, jak vyřešit rovnici se dvěmi neznámými. Není to nic světoborného, ale důležité je dělat něco. Na střední jsem si ve třeťáku zvolil být na dvou týdenní praxe ve škole. Většina lidí, co se proto rozhodla, nebyla schopná se domluvit ve firmě, či na to byly moc líní. Ale já jsem to udělal s myšlenkou. Nehodlal jsem nosit židle po škole a stěhovat dva týdny třídu. Vymyslel jsem si vlastní elektroprojekt, abych si procvičil dovednosti z elektroniky. To mě nadchlo natolik, že jsem si potají bral různé elektro součátky domů, abych si mohl doma kutit. Bylo mi líto věcí, se kterými pracují ignorančtí lidé, co k tomu nemají vztah. Mně to posloužilo velmi dobře na rozdíl od zbytku třídy. Dále v trendu rozvoje mimo školu pokračuji i na vysoké. Nedokážu se soustředit na předměty, které mě úplně neberou a přitom mi myšlenky pálí do směrů projektů s databázemi, umělou inteligencí, webovkami. Školu má však určitě smysl dokončit, stoprocentně na bakalářské úrovni. Důvodem je, že nevidím souvislosti, které mi předměty dají na konci. Proto si chci dát další slib v tomto směru.

Vrátím-li se k začátku a to příležitost být čtyři roky na základní škole v Rakousku, která mi toto umožnila, byla důsledkem daň, kterou si v sobě nosím již více jak desátým rokem. Po čtyřech letech v stavu Flow, ve kterém jsem žil, nás vnější vlivy donutili se vrátit zpět do Čech. Já jsem se tím pádem musel vzdát všeho, úplně všeho. Dodnes, kdy mi je 20 let, se mi zdá o přátelích, které jsem zde měl. Často se budím v slzách, protože jsem je všechny ztratil. Vztahy jsem vnímal velice hluboce a nezapomenu na den, kdy jsem se s nimi viděl naposledy. Téměř celá třída stála v řadě a já přistupoval ke každému zvlášť a loučil se. Moc slov nepadlo, ale obětí byla o to intenzivnější. Každým následujícím člověkem jsem ztrácel kus sebe. A když jsem došel nakonec, kde byla Kiki, má láska z dětství, Štefan, od kterého mám doteď medailonek Stephansdomu na klíčence, odevzdal jsem se skoro celý. Potřeboval jsem půl roku, než jsem na to přestal myslet každý den.

Pamatuji si, jak jsme měli narozeninou oslavu u Maxiho. Celý dům byl naplněn tak neskutečnou láskou a já, i když jsem se v Rakousku vždy cítil trochu jako cizinec, jsem tady chtěl zůstat na pořád. Hráli jsme na Xboxu hry rozdělené do týmů a já se do mých přátel opravdu zamiloval. Povídali jsme si někdy německy, někdy česky, možná i slovensky. Kulturní rozdíly neexistovaly. Byli jsme všichni společně. Spal jsem s Maxim v rájovém pokoji v podkroví a ráno jsme měli k snídani čerstvě koupené sladké pečivo.

Také možná vím, proč mi je moc příjemné plavání v plaveckých bázénech. Jeden či dva roky jsme jezdili na kurz plavání, kde panovala velmi láskyplná nálada. Nebyl jsem bohužel v nejlepším týmu, ale snažil jsem se, a v mém týmu byl ke konci velmi dobrý.

Myslím, že v mém životě první a poslední opravdouvou oslavu narozenin byla ta v Boogie Parku, kam jsem tak rád chodil. Tento večer byl také velmi speciální. Když jsem seděl v čele stolu, dost jsem se styděl. Nechtěl jsem, aby se tolik pozornosti točilo kolem mě. Chtěl jsem si s kamarády hrát a užít si večer. Oslavy v Rakousku byly vždy pěkné a dávali jsme si navzájem i opravdu krásné dárky. Padaly Bionicle, LEGO, fixy do školy.

Každé ráno, tuším, jsme si sedávali s naší třídní Dagmar do kolečka a povídali si o tom, co kdo dělal. Cítil jsem se vždy při této aktivitě velice šťastný, protože mě bavilo naslouchat mým přátelům a tomu, jak se mají. Jednou musela vzít toto povídání mamka a i ona s námi vypadala velmi šťastně.

Na němčinu jsme měli bezvadnou učitelku, Corrinu. Na ten věk z nás dokázala dostat opravdu hodně. Každý pátek byla Kaugummi Stunde, při které jsme si každý přinesl žvýkačky a dávali si ochutnávat. Když někdo zapomněl, každý se o své podělil. Nebylo by fér, aby byl jeden ochuzen o to potěšení si v pátek nezažvýkat. Často jsme si v kolečku povídali o tom, kdo co čté. Já si pokaždé přinesl nového Donald Duck Komixbuch, kterou jsem si pelášil koupit, když jsem dostal 5 euro kapesné. Mluvili jsme o svých pocitech a někdo se nebál, že by se mu druhý vysmál. To se u nás opravdu nedělalo.

Děkuju vám všem za tu lásku, kterou jsem poznal. Myslím na všechny a nosím vás v sobě. Chybíte mi hrozně moc, i když to je 10 let. Miluji vás.